Dolomity 2009

Po návratu z Alp v červnu jsem se rozhod, že letos musím do kopců ještě jednou a tak jsem začal plánovat další cestu. Pravda je, že první, co sem spěchal koupit, byla nepromokavá kombinéza a rukavice abych nedostal na frak jako posledně. Pobavilo mně, když  v obchodě kde jsem ji kupoval, jsme byli čtyři zákazníci a čtyři z nás si kupovali nemok (-:  je to letos zvláštní léto. Alpský tým jet ve vybraném termínu nemohl, ale kamarád Martin neváhal ani chvíli a tak jsme začali dávat dohromady plán cesty, který se ale stejně definitivně poskládal až den před odjezdem na základě předpovědi počasí - má být hezky - jedeme do Dolomit !!

Ve čtvrtek ráno vyrážíme na jih a slunečné počasí vypadá slibně. Nijak moc se nikde nezdržujeme,  protože nás čeká pomalu sedm stovek kilometrů do Arabby. Jedeme po rakouské dálnici přes Linz a ze  Salzburgu na jih. U Bischofshofenu ji opouštíme a jedeme směrem na Zell Am See   ke Grossglockneru, který měl být pro tento den alespoň malým zpestřením na celkem nudné cestě. Počasí bylo na jedničku a viditelnost skvělá  takže jsme si přejezd užili. Na biker pointu  foukal trochu větřík, kterej nás párkrát málem sundal z motorek, ale jinak dobrý ((-:

Po přejetí Glockneru jsme se přes Lienz pustili k Itálii. V Sillianu jsme naposledy natankovali za rakouský ceny, v Itálii je přece jen trochu dráž a bylo to znát i na Italech, kteří tu tankovali auta do plna a ještě plnili řady kanystrů v kufrech. Odtud je to již do Cortiny kousek.
Když se před námi poprvé otevřely kopce, byla to prostě paráda. Z Cortiny jsme se dali na cestu do Arabby  a cestou museli přejet přes Passo Falzarego, první sedlo v Dolomitech na naší cestě, byla to paráda,  samá zatáčka, fantastický výhledy, počasí jak ze žurnálu, no prostě bomba (-:  .Přestože jsme byli z cesty už celkem otahaný, tak se nám do penzionu vůbec nechtělo. Stavěli jsme na každým rohu a kochali se parádními pohledy na kopce a fotili a fotili a .....
Ubytování nám zařídila den před odjezdem Martinova kamarádka v penzionu v Arabbě  a vybrala to skutečně fantasticky. Pobyt jsme měli i se snídaní a pravda je, že to bylo parádní nastartování dne. Po snídani žádný lajdání a hned do sedel, těšili jsme se už do kopců. Arabba je fantastická nejen tím, že je to opravdu pěkné turistické městečko, ale pro mě osobně hlavně tím, že uprostřed ní je kruhový objezd ze kterého vedou tři cesty – jedna na Passo Falzarego, druhá na Passo Pordoi a třetí na Passo Campolongo - co si může motorkář přát víc ((-: . 
 
Druhý den ráno naše první cesta směřovala na Passo Pordoi, když jsme se dostatečně pokochali tím co dolomity nabízí,  pokračovali jsme na Passo Sella a Passo Gardena a přes Passo Campolongo zpět do Arabby. Tomuhle okruhu se říká Sella Ronda a je to fantastická projížďka na celé dopoledne. Je to parádní okruh plný zatáček a nádherných výhledů do krajiny , takže se tu často staví, fotí  a člověk se snaží vrýt si do paměti každý kout .
 

Po obědě vyrážíme směrem na Cotinu a před Cernadoi sjíždíme do údolí směrem k Marmoladě a k  Passo Fedaia. Po kapučínku na Passo Fedaia pokračujeme na druhou stranu  k jezírku, za kterým se rozprostírá přehrada. Ta je zajímavá i tím, že se po její hrázi dá přejet na druhou stranu, kde je i vyhlídka, ze které stojí za to se podívat. Sjezd z Fedai je stejně parádní zážitek jako cesta nahoru.

K večeru se vracíme přes Passo Pordoi zpět do Arabby a rovnáme si v hlavách u lahvinky dnešní zážitky. Proti prvnímu dni s 650 km jsme dnes najeli po sedlech jen 160, ale je to až kam na to, aby si to člověk dostatečně užil.

 

Třetí den ráno vyrážíme na Passo Falzarego a z něj odbočujeme doleva na Passo Valparolla. Sedla jsou hned u sebe a otevírá se tu spousta krásných pohledů na hory, určitě se to tu nedá jen projet bez zastávky. Užijeme si sjezd z Valparolly do údolí, v San Cassianu se otáčíme na patě a hurá zas nahoru, aby si člověk ty zatáčky užil musí prostě zapomenout na tu krásu  okolo a sledovat jen  silnici.
Po návratu na Falzarego  se dáváme doleva na Cortinu a těsně před Cortinou odbočujeme doprava,  míříme na Passo Giau. Cesta je to skutečně skvělá a tak si užíváme nejen zatáčky, ale i vyhlídky a když se vyhoupneme na vrchol, kde se dá mezi motorkama sotva projít  a kde se otvírá neuvěřitelný výhled na všechny strany, připadáme si jak  v jiném světě.
Po sjezdu z Giau pokračujeme na jih  a je nám jedno kam, silnice padá desítky a desítky kilometrů pořád dolů parádní silnicí plnou zatáček, prostě si to užíváme naplno, tady se dá jet kamkoli a všude je to paráda, ani není třeba nic plánovat.
 
Když se v jedné z vesniček objeví ukazatel na Passo Duran tak to tam bez rozmyslu stáčíme. Je to tak trochu jiné sedlo než ta co jsme dosud projeli. Silnička je uzounká, že se tu dvě auta neprotáhnou a vesničky kterými prochází již nejsou nijak výstavní jako třeba Arabba , ale není to vůbec na škodu, svezení je parádní a provoz minimální. Nahoře na sedle je u útulné hospůdky kromě pár motorkářů jako jsme my, celá parta Harleyářů která tu má asi klubovou akci. Harleye odpočívají na louce za hospůdkou a pokérovaní chasníci a děvčata si užívají sobotní podvečerní pohodu stranou od civilizace – jó na světě je hezky ((-:  . Chvíli tu počumíme a vyrážíme na zpáteční cestu.
 
Jen blázen by si nedal na zpáteční cestě Giau ještě jednou a to my nejsme ((-: .Ukazujeme na sebe něco, z čeho se dá pochopit že „no foto“ a dáváme si ho nahoru v kuse. Nahoře ale zastavujeme a užíváme si znovu atmosféru bikerovy soboty v dolomitech. Když si to tu dostatečně otiskneme do paměti, sjíždíme z Giau směrem na Cortinu. Den byl celkem náročný a tak vzdáváme projížďku Cortinou, vždyť je to jen město a proto jsme sem nejeli (-: . Loučíme se s ní jen pohledem z vyhlídky nad městem a vracíme se přes Falzarego zpět do Arabby. Těch dnešních 200 kilometrů bylo skutečně prožitých a máme o čem klábosit dlouho do noci.
   

Poslední den už trochu ztrácí na glancu, je prostě poslední )-:  .Nabalujeme bagáž na stroje, loučíme se s domácím a vyrážíme na cestu k domovu. Míříme na Bolzano a tak nás čeká ještě jednou Pordoi a Sella ,což je poslední rozloučení s tímhle fantastickým krajem. Na Pordoi se ještě naposled kocháme pohledem na Arabbu , zatlačíme slzu v oku a jede se dál. Silnička k Bolzanu má také svoje kouzlo,  vede nás  několik desítek kilometrů parádních zatáček pořád dolů k dálnici a tady ta naše pohádka končí, hup na dálnici a co naplat, že vede skrz Alpy – je to prostě už jen dálnice a tak jediné co má něco do sebe jsou kilometrovníky které hbitě odpočítávají cestu domů. Na odpočívadle ještě zdlábneme klobásy které si vezeme z Arabby a pak už jen přes trapně zacpané Budějky a spol. domů. Cesta zpět  je o chlup delší než tam, je to 700km, po dálnici to ale pěkně odvaluje, což na cestě domů není nikdy na škodu a tak už v šest večer uklízíme stroje a u kafča hodnotíme jestli to stálo za to nebo ne, a jak to vlastně teda je ?  ((-:  

Na tuhle cestu budeme každopádně vzpomínat opravdu v dobrém. Tyhle čtyři dny byly skutečně prožité. Na tachometrech přibylo 1700km, ve foťákách  400 fotek (-: ale hlavně pytel zážitků, které bych si přál nezapomenout. Protože ale zapomínám celkem dost, tak si to budu muset určitě příští rok oživit, to se dá pochopit ne?

 

 
 
  Nahoru